Wishes and Dreams

Nedávno jsem měla zajímavou příhodu. Šla jsem do své oblíbené kavárny po hodině jogy. Je to kavárna, kde zaplatíte u baru a odnesete si přímo svou objednávku ke stolečku. Jak si tak nesu svou kávu, zahlédnu v rohu starší ženu, která mi někoho hodně připomíná. Sedí v kruhu dalších žen, kamarádek řekla bych. Pohlédnu jí do očí, i když si stále nemohu vzpomenout, odkud ji znám.

I ona se na moment zastaví v mých očích. Již usazená se otočím a opět se střetneme pohledy. Zvláštní říkám si. V ten moment si vzpomenu. Ačkoli si nejsem 100% jistá, zda je to vážně ta herečka z jednoho filmu nebo je jí jen tak podobná. Přála bych se jí zeptat, ale říkám si, že tam jen tak nevpadnu, naruším jejich rozhovor a vybafnu: „Nejste náhodou ta herečka?“.

Pohledy si vzájemně zopakujeme ještě jednou. Poté se už ale začnu věnovat mé knize a kávě. Zabraná do čtení a poznámek mi někdo z ničeho nic zaklepe na rameno. Otočím hlavu a ano je to ta žena! Musím se přiznat, že jsem byla totálně konsternovaná a neschopna mluvit.  I když jsem cítila tu vřelou energii, která mezi námi cirkulovala. Zeptala se mě, zda nejsem ta dívka s krásným hlasem, co viděla a slyšela na koncertě. Mám prý stejné vlasy, obličej, pohled zkrátka vše. Bohužel jsem ji musela zklamat, neb to jsem já nebyla určitě☺. Stejně tak ona nebyla ta herečka, jen tak vypadala. Ještě jednou jsme si pohlédly do očí, popřály krásný den a naše cesty se rozdělily. Já se však stále usmívala s hřejivým pocitem u srdce. Mé přání se splnilo a to během 10 minut.

A proto nepřestávejme si přát, mít vize a sny. Vždyť je to tak krásné a naplňující. Stále okolo slyšíme kritiku a slova typu: „To je nesmysl, to se tobě nesplní.“ Když jsem byla malá, byli jsme s rodiči v Jižních Čechách. Bavili jsme se laickým chytáním ryb a jedna se nám podařila chytit. Naší řekli, ať ji pustíme zpět do vody a můžeme si něco prát. Naše dětské oči zajiskřily. Já jsem toužila mít dlouhé vlasy. Můj střih do té doby byl dle hrnce ala igráček. Mám dost vlasů, takže podoba byla zajištěna. Mé přání se tenkrát sešlo s kritikou, že to není žádné přání a ať si vymyslím něco jiného. Tenkrát mi bylo do pláče. „Jak to není přání?,“ říkala jsem si. Vypadám jako kluk s helmou a přeji si mít dlouhou hřívu, která mi bude vlát ve větru. Často, když si své současné dlouhé vlasy pročesávám, si na tuto příhodu vzpomenu. Dnes už mi přináší úsměv na rtu. Dovolme si tedy přát, i úplné maličkosti. A podporujme v tom děti.

Kolikrát už se v historii stalo, že ten nejbláznivější nápad byl ve finále ten nejúspěšnější. Steve Jobs začal naplňovat své vize v garáži svých rodičů. Fredy Mercury snil o tom být umělec, který strhne dav fanoušků, když překládal zavazadla na londýnském letišti. Anebo takový „brainstorming“, kdy frustrovaný ředitel reklamní agentury snil o tom, aby jeho zaměstnanci měli lepší a více kreativních nápadů. Spojením slov brain=mozek a storm=bouře vznikla metoda, která se dnes běžně používá a to nejen v korporacích.

Na závěr tedy, když vás zase přepadne taková bouře v mozku, nebraňte se jí. Raději se jí nechejte unášet a hrajte si s ní. Aspoň na chviličku. Své přání a vize si zapisujte, i když to budou mini přáníčka. Malé věci dělají velké zázraky.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d bloggers like this: